Prosinec 2011

rozloučení s rokem 2011.

31. prosince 2011 v 20:04 | rottwy
Vzpomínám si, když jsem v tento den vždycky psala takový ten "shrnovací" článek. Takovou tu pomyslnou čáru za uplynulým rokem. A tak jsem si letos řekla, proč se k této tradici nevrátit a nějak se společně s vámi s rokem 2011 nerozloučit!

Tento rok byl pro mě plný změn a zvratů, nových zážitků a bohužel také nějakého toho smutku. Opustila jsem 9 let na základní škole, opustila jsem své milované učitele a mnoho kamarádů a začala svou novou cestu na střední. Je to těžké. Zvykat si na nový režim, plno učení, málo času .. ale po boku nejlepší kamarádky jde všechno líp ♥. Nevím, co bych si počala bez ní. Do rodiny nám přibyl nový přírustek v podobě Fíbínky a také nám jeden odešel.. Neskutečná žena, která mi odešla nějak moc brzy a není dne, kdyby mi nechyběla.. už od malička víme, že život jednou skončí, ale když to přijde je sakra těžký se s tím vyrovnat! :( .. Tento rok byl, ale také rokem nových setkání a přátel. Na střední jsem poznala spousty nových lidí, ať už spolužáky nebo lidi z vedlejších tříd a myslím, že jsem si zase našla pár nových kamarádů. Už teď vím, že mi střední přinesla další kamarádku do budoucího života ♥ Potkala jsem se s Rytmusem, který tedy rozhodně nepatří mezi nějaké mé oblíbené interprety nebo celebrity v které vzhlížím, ale rozhodně je moooc pěknej a byl to vážně úsměvný zážitek a myslím, že na něj s Meldy opravdu nikdy nezapomeneme! ;D A především jsem se setkala s Tomáškem Klusem ♥, což je naprostý opak Rytmuse - můj totální idol, ikona - láska a ten okamžik si přehrávám v hlavě neustále ♥ !!!! :D A pokud se na rok 2011 podíváme v trošku širším měřítku .. Výbuch jaderné elektrárny Fukušima, útok v Norsku, Klausova krádež pera (:D), zabití Usámy bin Ládina, královská svatba Williama a Kate, nalezení těla Aničky, generální stávka, protesty v Egyptě a v Tunisku, občanská válka v Libyi, finanční krize v Řecku, smrt Amy Winehouse, pád letadla s našimi hokejisty a v neposlední řadě také úmrtí Václava Havla... a mnoho dalšího. Tak posuďte samy jaký tento rok byl. Podle mě tedy žádná sláva :( .. jen doufejme, že ten další bude lepší!
Užijte si dnešní večer, posledních pár hodin roku 2011, vkročte do toho dalšího pravou nohou a nepřestávejme doufat v lepší zítřky! :)) Venku už slyším petardy, což je utpení pro mojí Fanynku, takže já jdu uklidňovat vystresovaného pejska a přejídat se chlebíčkama ;D .. Mám Vás ráda a děkuji za celoroční přízeň a těch mých pár věrných návštěvníků, vážím si toho.


Jak jsem poznal tvojí matku.

26. prosince 2011 v 20:12 | rottwy
Byla horká letní noc a na nebi svítilo tisíce stříbrných hvězd, měsíc v úplňku oslňoval spící krajinu a odkrýval její tajemství, stejně tak svítil i do mého pokoje. Bylo kolem půlnoci a já kvůli velkému horku stále nemohl usnout, otevřel jsem okno, abych k sobě pustil trochu vzduchu. Dusno v mém pokoji bylo skoro nesnesitelné, proto jsem sešel dolů do kuchyně pro sklenici studené vody. Nástěnné hodiny ukazovaly tři ráno. Celý dům byl tichý, cítil jsem se v něm skoro jako host, když vtom najednou jsem za sebou uslyšel pomalé kroky - táta.
"Co tady děláš, proč nespíš?" prohlížel si mě zvědavě a také sahal po sklenici, do které by si nalil trochu vody.
"Nemůžu usnout, v pokoji je hrozné horko!"
Táta souhlasně přikývl, zdálo se, že ani on kvůli horké noci nezamhouřil oka. Ani jeden jsme neplánovali vrátit se do nedýchatelné místnosti, a tak jsme se raději vydali na terasu. Tiše jsme usedli do proutěných křesel a s úžasem pozorovali noční oblohu.
Zničehonic promluvil: "Tohle mi připomíná tu noc před 20 lety." Protože jsem neodpovídal, pokračoval: "Říkal jsem ti vlastně, jak jsem poznal tvoji maminku?"
Otráveně jsem protočil oči a hlasitě vzdechl, ale táta to bral spíš jako signál nadšení, a tak se i přes mou nechuť dal do vypravování...
"Tehdy mi bylo dvacet let, myslel jsem si, že mi patří svět, byl jsem pitomej mladej kluk, akorát jsem skončil školu a hledal nějaké dobrodružství. Nemysli si, taky jsme s kamarády jezdili na různé akce a jediným bodem ve vesmíru pro nás byly holky, jenže my na rozdíl od vás jsme si na to museli nějak vydělat. A tak jsem si jedno léto, roku 1991, sehnal brigádu. Měl jsem pomáhat v kuchyni - v té restauraci jak je pod zámkem. Myslel jsem si, že to bude hračka otřít pár talířů a lehce si tak vydělat nějaké ty peníze. Babička s dědou ze mě měli pochopitelně radost, a tak mě velmi podporovali. Ale hračka to samozřejmě nebyla ani v nejmenším! Hned první den jsem zaspal, do práce jsem tak místo v osm přišel až v půl desátý. A první, koho jsem spatřil, když jsem vešel do kuchyně, byla snad ta nejkrásnější bytost, co jsem kdy viděl! Měla dlouhé hnědé vlasy sepnuté do culíku a kouzelně modré oči, díval jsem se na ni jako na anděla, až po chvíli mi došlo, že mi vlastně něco říká! Křičela, nevzpomínám si už přesně co, ale vím, že u toho měla roztomile nakrčené obočí. Z mého rozjímání mě vytrhl až kuchař, který mi do rukou hodil utěrku a ukázal na hromadu špinavého nádobí od snídaně. Přemýšlel jsem, jestli už jsem tak krásnou dívku někdy viděl, ale nakonec jsem si musel přiznat že ne. Ona byla prostě nádherná. Byla v té restauraci taky na brigádě, dělala číšnici, a jak jsem se později dozvěděl, celou tu dobu, co jsem tam nebyl, musela dělat mou práci za mě, a proto se také tak zlobila. Ale prvotní vztek se brzy uklidnil a už po obědě jsme společně vtipkovali. Zjistil jsem, že bydlí ve městě, že se jmenuje Lucie a taky že má nejkrásnější smích. A co ti budu povídat, prostě jsem se do ní zamiloval! Myl jsem nádobí jako o život, jen abych ji mohl vidět, chodil jsem do práce dřív a odcházel z ní později, jen abych jí byl co nejdéle nablízku. A jednou, když už byl měsíc nad obzorem a my společně zavírali hospůdku, konečně jsem se odhodlal a pozval ji aspoň na malou procházku! Celou cestu jsme si vesele povídali, smáli se a já měl pocit, jako bych ji znal už roky. Nechtěl jsem, aby ta chvíle někdy skončila! Došli jsme až na vyhlídku, posadili se na lavičku a pozorovali nebe - přísahám, tehdy vypadalo jako dnes, obloha byla posetá hvězdami, byl úplněk, krásná a teplá srpnová noc. Možná za to mohli ty hvězdy nad mou hlavou, možná zpěv cvrčků, ale já ji tu noc poprvé políbil. A nebyla sice první ženou, kterou jsem kdy políbil, ale byla tou poslední. Ano, byla to tvá maminka a já mám takové štěstí, že s ní můžu být už těch krásných dvacet let..."
Tak zakončil táta svůj monolog a já se najednou cítil nějak jinak. Čekal jsem sentimentální a zamilované kecy, v tomto ohledu samozřejmě nezklamal, ale najednou jsem byl vděčný za to, kdo jsem a kde jsem se narodil. Aniž bych stihl něco říct, dveře na terasu se otevřely a v nich stála máma. Měsíční svit jí ozářil tvář a přestože byla jen v pyžamu a vlasy jí neposlušně padaly do obličeje, byla opravdu krásná.
"Co tu vy dva děláte?" usmála se a přisedla si na třetí křeslo.
"Ale, řešíme tu chlapský věci!" mrkl na mě spiklenecky táta a pevně stiskl maminčinu ruku. V tu chvíli oba zvedli hlavu k nebi a najednou bylo zbytečné něco říct.